Prachatice

Kostel svatého Jakuba Staršího v Prachaticích


Duchovní správa

Majitelem kostela je Římskokatolická církev Prachatice.

Kostel

Původní funkci farního kostela prachatického plnil kostel svatých Petra a Pavla, který se nachází ve Starých Prachaticích. V době, kdy tato osada již nevyhovovala svým obyvatelům, byly založeny nové Prachatice. Město bylo založeno takříkajíc „na zeleném drnu“. Nevznikalo tedy postupně, ale bylo založeno plánovitě jako tržní osada na přelomu 13. a 14. století. Tak také stavba kostela byla umístěna do prostoru mezi náměstí a hradební zeď a dodržena byla také zásada umístění presbytáře směrem východním a tím naopak hlavního portálu směřujícího západním směrem. Stavba kostela postupovala zároveň s výstavbou jediné okružní ulice, kopírující tvar městských hradeb.

Kostel stál tedy do roku 1544 na prachatickém náměstí. Poté byl vestavěn blok renesančních obytných domů do rozlehlého prostoru náměstí a tím vznikla nová ulice, později nazvaná Křišťanova a portál kostela vedl na takto vzniklé menší náměstí Kostelní.

Zasvěcení kostela svému patronu svatému Jakubu Staršímu potvrzuje význam obchodu a obchodní cesty, která městem procházela, neboť poutníci a obchodníci se uchylovali pod ochranu tohoto světce. První zmínky o stavbě kostela založeného spolu s městem pocházejí z počátku 14. století.

Půdorys je typický pro dobu založení. Jedná se o bazilikální půdorys, tedy hlavní loď nejširší, nejdelší, pokračující presbytářem zakončeným pěti stranami osmiúhelníku. Vedlejší lodě pak měly být užší a kratší a podle stavebních zvyklostí 14. století zaklenuty nižší křížovou klenbou. Tento původní úmysl stavebníků prozrazují náběhy na tři arkády, které měly oddělovat severní vedlejší loď od lodi hlavní a také konzoly určené pro budoucí ochoz. Jak bývalo zvykem, stavba byla započala presbytářem, obvodovými zdmi s okny a opěrnými pilíři, základy dvou věží, předsíní a portálem. V interiéru pak vznikly mezilodní pilíře s náběhy na arkády. Celá stavba byla přerušena husitskými válkami. Teprve ve čtyřicátých letech následujícího 15. století bylo možno pokračovat ve stavbě.

Doba se však změnila a s ní také názor na funkci stavby. Z jihu Evropy se hlásí renesance a ve střední Evropě se rozvíjí zdobná pozdní gotika. Věřící již nepoklekají k modlitbě v temném do výše směřujícím prostoru, ale v kostelích prosvětlených vysokými barevnými okny s nádhernými širokými klenbami síťových a hvězdicových ornamentů. Také prachatický kostel změnil zamýšlenou podobu a jeho přestavba dala vzniknout kapli svaté Barbory, sakristii, západní předsíni a na konci 15. století klenbám hlavní a vedlejší lodě. Klenba vedlejších lodí vystoupala do stejné výše jako klenba lodi hlavní. Vznikl tak síňový neboli halový prostor. Také žebroví nesledovalo jen základní konstrukční funkci známou z křížového klenebního pole. Klenba se pokryla  vzory protínajících se  žeber, hvězdicemi, síťovými ornamenty, zdobenými klenáky a svorníky. Podobnou klenbu bychom nalezli v nedalekém okolí – kostel svatého Jiljí v Dolním Dvořišti, kostel ve Chvalšinách, Frymburku a jinde.  V letech 1505 až 1513 byl kostel dokončen. Věže se dočkaly dostavby jen částečně, dokončena byla pouze jižní věž, zakončena špičatou střechou a severní pak zůstala nižší a  zastřešena pouze krovem.

                                                                              

                                                                                     Interiér

Interiér kostela vznikal postupně, v průběhu času. Návštěvníka zaujmou nástěnné malby na stěnách i v klenebních polích. Všichni významní měšťané měli na stěnách vymalovány své znaky a cechovní erby. Nad vítězným obloukem se nachází prachatický městský znak a takzvané alianční znaky Viléma z Rožmberka a jeho manželek. Levý znak je erbem první Vilémovy manželky Kateřiny Brunšvické a na pravé straně můžeme vidět erb jeho třetí ženy Anny Marie Bádenské. Další erby vidíme v klenbě presbytáře.

Obraťme svůj pohled naopak dolů ke kamenné dlažbě. Skrývá v sobě několik náhrobních kamenů, jejichž nápisy bychom jen stěží přečetli. Mohli bychom přečíst nápis na náhrobku Anny Wolfartové, umístěný pod zpovědnicí na začátku severní lodi.Nápis zní:

LETA.1555.W.AUTERY.PO.SWA.FRANTISKU.VMRELA.ANA.MANZELKA:MARTINA:WOLFARTA:DCERA:DOROTI:STEPANKOVI:Z:TREBONE.PO.PORODU.DIETATKA.NAD.GEGI.

DVSSI.PAN.BVH.RACZ.SE.SMILOWATI.A.GI.MILOSTIW.B.

Přeloženo do současné češtiny:

Léta 1555 v úterý po svatém Františku umřela Anna manželka Martina Wolfarta, dcera Doroty Štěpánkové z Třeboně po porodu děťátka. Nad její duší Pán Bůh rač se smilovati a jí milostiv býti. 

Jiný náhrobek nalezneme na stěně u oltáře Panny Marie Bolestné pod severní věží.

DIESER.STEIN.IST.GE:LEGT.WORDEN A.1691.VNT.HIR.LIGT.BEGROBEN.WOCHLGEBOHRNEN.FRAV MARIA FREIININ.F.VON.ANDL.ANNA MA AV.IHR.VO.RIGER MON.IOH.C.W.VBERMESSER.MIT.SEINER.GONTZEN.FREVNDSCHOFT.GOTT.GIB.INEN.DIE.EWIGEN.RVE.

V kapli svaté Barbory jsou v dlažbě dva kameny s německými nápisy. Do výklenku je umístěn náhrobek utrakvistického kněze. Vidíme celou postavu oděnou v kasuli. U nohou má dva štíty s obrazy knihy a kalicha.

Barokní vyřezávané chórové lavice umístěné po stranách presbytáře byly zakoupeny ze zrušeného benediktinského kláštera Svatý Jan pod Skalou. Byly přeneseny po roce 1785, kdy byl klášter zrušen. Z téže doby pocházejí také patronátní lavice.  V prachatickém muzeu bychom mohli vidět dvanáct bočnic ze zrušených lavic v hlavní lodi. Dnešní lavice jsou novodobou truhlářskou prací.

Křtitelnice stojící u vítězného oblouku je gotickou kamenickou prací. Pozoruhodností interiéru je kamenný renesanční sanktuář v levé části kněžiště. Je bohatě zdobený reliéfy se scénami Zvěstování, Narození Páně a Klanění Tří králů. Dominantu pak tvoří reliéf svatého Václava s přemyslovskou orlicí na štítu.

Kazatelna je stejně jako chórové lavice barokní. Zdobí ji sochy evangelistů a čtrnáct oválných obrazů znázorňujících život Panny Marie a Ježíše Krista.


Oltáře

Hlavní oltář pocházející z roku 1653 je vytvořen v raně barokním stylu. Jeho tvůrcem byl Jan Weber, řezbář, pocházející z Kašperských Hor. V nejnižší části se nachází ještě gotická oltářní menza se svatostánkem uzavřeným zlacenými dvířky. Reliéfy v bočních částech oltáře pocházejí z druhého desetiletí 16. století a připisují se autoru nazývanému Mistr Oplakávání ze Žebráku, jehož dílo můžeme obdivovat v Národní galerii v Praze. Témata reliéfů vycházejí ze života Panny Marie a opakují motivy mariánských cyklů.  

Dominantou oltáře je dřevěná polychromovaná socha patrona kostela svatého Jakuba. Světec je na rozdíl od tradičního zobrazení zcela zahaleného postaršího poutníka zobrazen jako mladší muž ve vysokých botách, tunice a plášti, s atributy světce - kloboukem, holí a knihou v rozpřažených  rukou. Jeho hlavu zdobí barokní svatozář. Po levém boku mu stojí svatý Petr a naproti svatý Pavel.

Další sochy, zdobící střed hlavního oltáře představují Pannu Marii Růžencovou, svatého Dominika a svatou Kateřinu Sienskou, ve výklencích nad menzou drobnější sošky sv. Filipa Neri a svatého Vavřince. Zcela na vrcholu oltáře je umístěna socha Krista Vzkříšeného a po stranách svatá Kateřina a Barbora. Hlavní oltář byl několikrát restaurován, nejprve v 17. století a poté několikrát v 19. a 20. století.

V kostele nalézáme také několik oltářů bočních. Při vstupu do kostela stojí vpravo barokní oltář Bičování Krista – Trpitele, který byl vytvořen v kašperskohorské dílně J. Webera v roce 1754.

Při stěně vedlejší lodi je pak umístěn novogotický oltář Svaté rodiny se sousoším Panny Marie s Ježíškem, svatým Josefem a svatými Antonínem z Padovy a Janem Křtitelem po stranách.

Vedlejší loď nás přivede ke vstupu do někdejší kaple svaté Barbory, která je od roku 1993 zasvěcena svatému Janu Nepomuku Neumannovi. V kapli pohlédneme do tváře prachatickému světci a filadelfskému biskupu, který byl svatořečen v roce 1977. Autorem portrétu je současný malíř a restaurátor Alois Martan. Kapli vysvětil tehdejší českobudějovický biskup ThDr. Antonín Liška.

Vedle vstupu do kaple, po pravé straně presbytáře je umístěn oltář svatého Jana Nepomuckého se světcovou sochou. Oltář se dostal do prachatického kostela spolu s chórovými lavicemi ze zrušeného benediktinského kláštera svatý Jan pod Skalou v 80. letech 18. století. Stejného původu je na protilehlé straně oltář svatého Václava.

V severní boční lodi pak tvoří protějšek oltáře Svaté rodiny rovněž novogotický oltář sv. Anny pocházející z roku 1888 navržený známým architektem Josefem Mockerem, kde vedle dívčí sochy Marie stojí její rodiče svatá Anna a Jáchym po boku se sv. Ludmilou a Alžbětou. Na konci severní vedlejší lodi pak nalezneme barokní oltář Panny Marie Bolestné se sochou Piety.    


Varhany

Varhany pocházejí z roku 1840. Na oblouku nad manuály je nápis ORGANUM HOC ORNATUM FVIT MVNIFICENZIA CONIVGVM MATHAEI ET DOROTEAE HANDL 1840. Kostel byl vybaven varhanami patrně již ve 14. Století. Renesanční varhany

S jednoduchým pozitivem a dvěma manuály pak byly vytvořeny v letech 1561 – 1562 Motheyzlem stolařem a Jiříkem varhaníkem. Po dvaceti letech varhany rozebral a opravil roku 1582 Jan Tigler z Kingshoffenu, zhotovil nové píšťaly a naladil je za 350 kop.

Ve třicátých letech 20. století byly konečně instalovány nové varhany na elektrický pneumatický pohon, kdy nové píšťaly a celá mechanika byla vestavěna do starého barokního prospektu. Varhany se mohou pochlubit 25 rejstříky a 1539 píšťalami. Jejich cena v roce 1930 činila 100 tisíc korun.

V presbytáři byly v letech 2009 -2010  obnoveny malé varhany.


Obraz literátského bratrstva

Vzácnou památkou byl skupinový portrét členů spolku literátského bratrstva, původně umístěný na kůru, který bychom dnes nalezli v prachatickém muzeu. Obraz dal zhotovit bohatý měšťan Jan Kulíšek od roku 1589 člen tohoto spolku. Obraz je cenným dokumentem vypovídajícím nejen o členech bratrstva, ale podává nám také obraz interiéru kostela v době svého vzniku. Dějiny spolku literátského, jeho vzdělávací a hudební činnost stojí však za samostatné vyprávění.

                                                                                   

                                                                                    Zvony

V severní věži kostela je umístěn největší zvon svatý Jakub z roku 1521. Je 31 centů těžký, v průměru má 1,38 m a vysoký je více než 1m. Pochází z dílny mistra Bartoloměje, zvonaře, jehož dílna se nacházela na Novém Městě v Praze. O rok později, v září roku 1522, byl zvon osazen do věže kostela.

V jeho blízkosti je umístěn mnohem mladší a menší zvon z roku 1943 o průměru 30 cm.

V jižní věži byl ve stejné době jako mohutný svatý Jakub umístěn zvon zvaný Salve pocházející rovněž z dílny mistra Bartoloměje. Vedle něj byl údajně zavěšen další zvon, pocházející z roku 1570, jehož osud se však naplnil ve válečné době a byl v r. 1942 zabaven a odvezen a patrně rozlit.

V roce 2010 byl do jižní věže umístěn poslední zvon, svatý Nepomuk Neumann, jehož dolní průměr činí 95 cm a váží 495 kg


Pověst o zvoníku

Kdysi dávno, když u paty kostelní zdi býval hřbitov, žil ve zvonici v malé místnosti zvoník. Měl na starosti odbíjení každé hodiny, hlídal, zda ve městě nehoří a také varovat před blížícím se nebezpečím. Když se naplnila jeho léta, byl pochován stejně jako jeho předchůdci na hřbitově hned vedle kostela.

Na jeho místo byl jmenován nový mladý zvoník. Farář jej při nástupu poučil o jeho povinnostech a také ho varoval, že nesmí o štědrovečerní noci otočit svůj roh, kterým svolával lidi na půlnoční mši, směrem ke hřbitovu. Tu noc se totiž probouzejí zesnulí zvoníci a mohli by vstoupit do věže.  Zvoník však varování neuposlechl a zatroubil také směrem ke hřbitovu. Naklonil se ještě přes zábradlí ochozu a pohlédl na hroby svých zesnulých kolegů. Jakmile všichni lidé jdoucí na půlnoční mši vešli do kostela a rozezněly se varhany, mrtví zvoníci povstali z hrobů a celý temný houf vtrhl do věže. Vyděšeného hlásného nemilosrdně shodili z výše věže. Když se věřící vraceli ze mše s lucernami, nalezli mladého zvoníka mrtvého. V tu chvíli se ozval hlas umíráčku, oznamující smrt. Kdo to zvonil? To tušil jen farář, který tento příběh zapsal do farní kroniky.


Současnost

V letech 2009 -2010 byly provedeny rozsáhlé opravy vnějšku i vnitřku kostela. Byla především zcela vyměněna střešní krytina a opraven krov. Byla provedena oprava a doplnění elektroinstalace a nadále probíhá odkrývání a restaurování fresek a nástěnných maleb v celém prostoru kostela.

Zastavíte-li se při procházce městem u kostela svatého Jakuba, vejděte do jeho tichého prostoru a věnujte vzpomínku všem tvůrcům tohoto pokladu naší duchovní i umělecké kultury.


Faráři

O dosazování kněží do nově založeného kostela se nedochovalo mnoho zpráv. Dne 8. září založil prachatický měšťan Jakub Frumsgut každodenní mši.Dne 26. září 1359 potvrdila pražská arcibiskupská konzistoř za kněze Jakuba Gotšalka z Prachatic. Po dvaceti letech jeho působení dosadil měšťan Václav Frumsgut za jeho nástupce Mikuláše Konráda, klerika z Prahy.

Jméno prvního prachatického kněze známe teprve z roku 1373, kdy po smrti faráře Jana nastoupil na jeho místo Jakub Scronidlo. Z roku 1379 pochází zpráva o knězi Ctiborovi, ten působil ve městě ještě v roce 1380. V letech 1394 – 1398 máme zprávu o faráři Závišovi. Další zmínky pocházejí až ze 16. století, kdy se z roku 1530 zachovala písemná smlouva Prachatických s knězem Janem z Trmice o výši jeho odměny za vykonávanou službu. Po jeho smrti nastoupil kněz Václav a po něm roku 1532 kněz Matěj. Další zpráva pochází z roku 1553, kdy jiný kněz Jan z Trmice, farář v Počátkách nabízí své služby Prachaticím a skutečně téhož roku nastoupil na prachatickou faru. Po Janovi přichází kněz Vít, jenž odešel na faru v Mirovicích a zpráva o něm pochází z r. 1561. Jeho nástupcem byl kněz Jan Selner. Po jeho odchodu r. 1562 přichází kněz Blažej, původně farář v Kájově.

Roku 1573 nastupuje na prachatickou faru nový kněz Václav. Několikeré stížnosti na jeho působení z roku 1578 vypovídají o neklidném životě tohoto duchovního. Jedna z nich pochází až z roku 1584. Následujícího roku tedy odešel do Předslavic a místo něj přišel Jakub Mirotický. Ten chtěl následně roku 1587 odejít, ale nakonec zůstal prachatickým děkanem až do roku 1599, kdy odešel do Vimperka výměnou za tamějšího kněze Brikcího Fladrini Velešínského.

Výčet dalších duchovních prachatické fary by zabral dosti času a místa.


Použitá literatura:

Václav Starý                         Prachatice a Jan Neumann 1977

Nakl. Academia                   Umělecké památky Čech 1980

F. Mareš J.Sedláček           Soupis památek historických v Království českém 1913

Ludmila Ourodová              Průvodce kostelem svatého Jakuba 2005


Zpracovala Mirka Fridrichová Kunešová